O obtížích při rozhodování (nejen) v oblasti vlastního povolání nebo zaměstnání. Když je volba obtížná ne proto, že nevíme, co chceme, ale proto, že chceme vše. Když se nedokážeme rozhodnout mezi dvěma a více alternativami, protože bychom chtěli něco z každé z nich. A nebo všechno z každé z nich. Když žádná z variant není perfektní a nejsme si jí stoprocentně jisti. Když se rozhodnout vůbec nedokážeme. 

Jsou lidé, kteří se stále nedokáží odhodlat ke změně nebo volbě svého povolání, protože přesně nevědí, co by je naplňovalo. Jiní se však dobře znají a vědí, co by chtěli. Nejsou ale schopni rozhodnout se proto, že vidí více možností a uvědomují si, že každá volba pro něco je zároveň volbou proti něčemu jinému – pro něco se rozhodujeme, ale něco jiného musíme opustit, abychom se mohli vydat směrem, pro který jsme se rozhodli.

Takových situací přibývá obzvláště v dnešní době, kdy díky možnostem a dostupnosti vzdělání si skutečně můžeme „vybrat“ z mnohem většího okruhu, než to bylo možné kdysi. Zároveň to ale pro mnohé z nás znamená nejistotu – vybrali jsme si správně? Není druhá alternativa, která se nám nabízí, vhodnější? Máme opravdu spojit svůj další kariérní postup s firmou X v náročné a zajímavé pozici, a nebo zvolit méně náročnou práci, která nám však umožní věnovat se také naší malé živnosti, která je pro nás zajímavá? Máme jít studovat medicínu, nebo biologii? Pokud po šesti letech zjistíme, že se nejedná o obor, který by nás naplňoval, je pak těžko měnit a znovu jít studovat něco jiného…

Dát si svolení nevědět. (A co to s sebou přináší.)

Jsem poslední, kdo by nabádal k rychlé a neuvážené volbě. Často je dobré všechny alternativy nějakou dobu nosit v hlavě a setrvat s vědomím, že prostě „nevíme” (ale důvěřovat ve svou schopnost nakonec se rozhodnout). Dát si svolení přiklánět se po určité období jeden den k jedné, druhý den k druhé alternativě, podle toho, jak se zrovna vyspíme a s čím se setkáme, aniž bychom se museli skutečně rozhodnout. Takové období „vnitřního experimentování“ můžeme navíc obohatit i experimentováním vnějším, které by však nemělo představovat vstup do velkých závazků (např. významná změna zaměstnání). Toto je doba experimentování a změny – nikoli závazku. Musí nám umožnit zkusit si to, co si myslíme, a zítra si to zkusit jinak a za měsíc ještě jinak. A je to období důležité, které nám umožní prozkoumat se v různých alternativách. V každé z těchto alternativ hrajeme jinou roli a tato jiná role s sebou přináší jiné přemýšlení, starosti a témata. Přikláníme-li se dnes k variantě „méně placená práce + živnost“, budeme myslet na nižší příjem a vymýšlet, jak vše zvládneme skloubit, budeme-li se zítra spíše přiklánět k variantě „náročná práce u velké firmy”, přinese to s sebou třeba uvažování, zda nás taková práce bude dlouhodobě naplňovat, co nám dá a co vezme z dlouhodobé perspektivy.

Proto je období, kdy si povolíme váhat a přiklánět se k různým stranám, důležité. Často totiž při rozhodování nemůžeme zvážit obě varianty najednou, protože na to kapacita našeho prožívání a uvědomění nestačí…

U většiny těchto voleb je velmi těžké (a neuvážené) rozhodnout se ihned na základě prvního impulzu. Proto je období, kdy si povolíme váhat a přiklánět se k různým stranám, důležité. Často totiž při rozhodování nemůžeme zvážit obě varianty najednou, protože na to kapacita našeho prožívání a uvědomění nestačí – nemůžeme najednou zažít nadšení pro A a nechuť k B a ZÁROVEŇ nadšení pro B kvůli obavám z A, tak abychom obé mohli porovnat a racionálně zvážit. K tomu nejsme disponování. Musíme obojí zažít v jiném čase a jiném kontextu. Úkolem takového období je pak nechat si čas. Prožít a přijít na různé aspekty problémů. Sledovat, jak se naše uvažování mění (a ono se mění) a co se stále opakuje (většinou platí, že co se opakuje, je z nějakého důvodu důležité). Zhodnotit volbu ze všech stran a mít tak k dispozici dobře „promyšlený“ a „prožitý“ materiál.

Volba racionální, intuitivní, nebo samovolná

Výše popsané období experimentování je velmi dobré časově limitovat (např. „během letošního roku se rozhodnu“, „učiním rozhodnutí nejpozději do konce června…“). Pokud do něj vstoupíme a dáme si svolení k jeho prožití, pak podle povahy problému i podle typu naší osobnosti můžeme očekávat, že budeme inklinovat k různým způsobům, jakým se budeme rozhodovat. Někdo bude nejprve všechny alternativy racionálně zvažovat, bude diskutovat o alternativách s ostatními, poté dá více na intuitivní složku a bude zkoumat, kam ho to více „táhne“. Někdo používá racionální i intuitivní přístup najednou, jiný použije různé přístupy u různých aspektů voleb. To, jak se rozhodujeme, odráží náš osobnostní svéráz a naši zkušenost s předchozím rozhodováním. Žádná složka by neměla úplně chybět. Ale která bude hrát hlavní roli, bychom neměli – a ani nemusíme – příliš ovlivňovat. Předpokladem je ovšem výše uvedený čas, který jednotlivým alternativám dáme – ať už pro jejich prožití, nebo pro jejich racionální zvažování.

Racionální přístup k rozhodování znamená rozumové zvažování všech pro i proti. Někomu pomůže, když si provede SWOT analýzu nebo vypíše všechna pro a proti jednotlivých voleb. Intuitivní složka je způsob, založený spíše na pocitech, preferencích a motivech, kdy např. víme, že některá z alternativ je těžší a racionálně hůře obhajitelná, ale více nás to k ní „táhne“. Tyto pocity se samozřejmě vyvíjejí, a to je další důvod, proč bychom si měli při důležitých rozhodnutích stanovit určité období, po které je budeme sledovat – opakované pocity jsou potvrzením, které nám dává větší jistotu v konečnou správnost volby. Nesmíme však očekávat stoprocentní jistotu. Určité pochybnosti mohou zbýt vždy.

Třetí možností, jak se rozhodnout, je situace, kdy u nás dojde k volbě, kterou nazývám „samovolná“. Je to volba, která sama vyplyne. Často jí předchází období racionálního i pocitového zvažování, které se však nakonec projeví ne ve vědomém posouzení a vybrání nejlepší alternativy, ale v rozhodnutí, které se prostě objeví. Někteří lidé vypovídají, že se jednoho dne vzbudili a věděli, že věc udělají takto. A toto rozhodnutí jim zůstalo, i když o něm někdy trochu váhali, jindy si byli naprosto jistí, po celý zbytek svého “času na rozmyšlenou”.

Tato samovolná volba neznamená, že něco nebo někdo udělal rozhodnutí za nás, a rozhodně to neznamená, že se rozhodnutím odmítneme vůbec zabývat – a čekáme, až se nám samo ukáže. Znamená to, že svou úlohu sehrály širší složky naší psychiky, než je pouze její vědomá stránka. Nejedná se přitom o nic mimořádného či nadpřirozeného – situace je podobná jako u řešení hádanky nebo pochopení vtipu. U nich také nenastává žádný moment, kdy si vůlí řekneme – v tomto okamžiku přijdu na řešení hádanky nebo teď ten vtip pochopím. Najednou se prostě vhled do problému nebo pochopení vtipu “objeví“. Přílišný tlak na záměrně a vědomé řešení může v této chvíli dokonce uškodit, tak jako když si nemůžeme vzpomenout na nějaké jméno: lepší než příliš tlačit svou vůlí na jeho vybavení, je na chvilku odvést pozornost jinam… U řešení našich problémů v oblasti profesních alternativ to může být podobné. Ale ne zaručené – někdy jindy se prostě musíme nakonec rozhodovat vůlí, musíme si říct: uděláme toto, ať už na základě spíše racionálních, nebo spíše pocitových aspektů. Měli bychom mít na paměti, že všechna tři řešení a všechny tři přístupy jsou možné.

Pokračování –>