<-- Předchozí část

Buridanův osel

Co však dělat, pokud ani po uplynutí našeho “času na rozmyšlenou” nemáme jistotu a nedokážeme zvolit žádnou z alternativ? Především je nutno neskončit v situaci pověstného Buridanova osla. Tento nejslavnější osel v historii lidstva spatřil dva šťavnaté bodláky, ovšem soustředěn natolik na to, aby si vybral ten správný bodlák, respektive aby nepřišel o chuťový požitek z druhého, nevybraného bodláku, stál bezradně a hladový uprostřed. Váhavý, paralyzovaný z lákavosti obou možností, neschopen pohybu.

Ačkoli my lidé bodlákům příliš neholdujeme, často se nacházíme ve velmi podobné situaci. Taková situace se vyznačuje několika aspekty, které naši volbu ztěžují a které jsou vzájemně propojeny:

(1) Paralýza z analýzy a perfekcionismus

Paralýza z analýzy (analysis paralysis) je stav, který zažívají především lidé s určitou perfekcionistickou tendencí. Perfekcionistická osobnost je zklamaná, když vše není podle jejích perfektních představ, pouze devadesátiprocentní překryv často vnímá jako nedostatečný. Perfekcionistická osobnost proto chce udělat stoprocentně správné rozhodnutí. Chce mít k dispozici všechny informace. Chce je správně zanalyzovat. Chce vědět, jak budou důsledky rozhodnutí vypadat za rok, za deset let…

Neumíme věštit budoucnost, ani není možné mít všechny na světě dostupné informace a všechny je správně interpretovat. Proto perfekcionista zažívá nespokojenost, nejistotu, úzkost z nutnosti rozhodnout se či vykonat další krok.

To však samozřejmě možné není. Neumíme věštit budoucnost, ani není možné mít všechny na světě dostupné informace a všechny je správně interpretovat. Proto taková osobnost zažívá nespokojenost, nejistotu, úzkost z nutnosti rozhodnout se či vykonat další krok. Této nejistotě chce dále bránit tak, jak je zvyklá – lepší analýzou, lepším zvážením alternativ, perfektním rozhodnutím. Protože však taková dokonalá analýza ani 100% správné rozhodnutí není možné, dostává se postupně do bludného kruhu, kdy zvětšeným úsilím po další analýze, rozboru informací a správné volbě posiluje svou nejistotu (protože každá další analýza jen potvrzuje a posiluje to, co dávno víme – že je zde vždy určitá míra risku, nejistoty, že každá alternativa má svá pro a proti), které chce čelit…další, dokonalejší analýzou. To končí bezvýchodností, pocitem zmatku, paralýzou a věčnou nerozhodností.

(2) Strach z nejistoty

Každý krok v oblasti životních rozhodnutí s sebou vždy nese určitou míru nejistoty – někdy menší, jindy nemalou. Nevíme, do čeho vstoupíme, co nás čeká, co se nám povede, co je jen iluze. Často proto hledáme metody, jak tuto nejistotu snížit. To je rozumný přístup, ze kterého ostatně vychází spousta doporučení na těchto stránkách – doporučení nedělat změny impulzivně, experimentovat, poznat sama sebe, zjistit si informace, konzultovat své alternativy s druhými lidmi – ať je to odborník nebo třeba kamarád.

Mnozí lidé se však domnívají, že za pomoci těchto postupů svou nejistotu naprosto eliminují. Chtějí nahradit nejistotu jistotou. To ale možné není. Protože nikdy nevíme, co nám přinese zítřek. A nevíme to obzvláště, pokud chceme učinit nějakou změnu, tj. ukončit jistotu přinášející rutiny, změnit prostředí, vystavit se novým situacím a s nimi samozřejmě i chybám a obtížím. Prožívat možná zklamání, rozčarování a další negativní emoce. Taková představa některé lidi natolik odradí, že úplně abdikují na možnou kariérní změnu nebo na hledání vhodnějšího povolání – protože toto hledání často není ničím jiným než dlouhou sekvencí takovýchto obtížných a nejistých změn a neustálého tázání a nejistého odpovídání. I ti, kteří mají odvahu, však říkají – dobře, jsem připraven učinit rozhodnutí, ale musím přece mít jistotu, že je to rozhodnutí správné… Ovšem svoboda a bezpečí jsou protiklady, jak připomíná nejen autor finančních bestsellerů Robert Kiyosaki.

Volba povolání, osobního poslání nebo vhodnější pracovní pozice často není ničím jiným než dlouhou sekvencí takovýchto obtížných a nejistých změn a neustálého tázání a nejistého odpovídání.

Pokud zvážíme všechna pro a proti a víme, kterou cestou se asi dát, pak se na ni musíme vydat i se zbývající nejistotou, kterou pociťujeme. Je možné, že tato nejistota už totiž není nejistotou z našeho rozhodování, ale nejistotou ze změny – a to bychom měli vždy odlišovat. Musíme si také uvědomit, že jsou mnohé situace, které prostě nemají jedno lepší a jedno horší řešení. Jsou profesní volby, kdy obě možnosti jsou pro nás vhodné i obtížné. Podobně jako obě jídla v restauraci mohou být lákavá a chutná, jsme však schopni sníst pouze jedno z nich.

Mnozí lidé se domnívají, že takovou nejistotu pociťují snad pouze oni, že všichni okolo se rozhodují se samozřejmostí a bez váhání, že mají o sobě i o svých představách jasno, že přesně vědí, co dále – to je ale velký omyl. Všichni pociťují nejistotu, ovšem mnozí ji neprojevují navenek.

Musíme si také uvědomit, že jsou mnohé situace, které prostě nemají jedno lepší a jedno horší řešení. Jsou profesní volby, kdy obě možnosti jsou pro nás vhodné i obtížné. Podobně jako obě jídla v restauraci mohou být lákavá a chutná, jsme však schopni sníst pouze jedno z nich.

Psychologie úspěchu – základy emoční inteligence

Je velkým omylem domnívat se, že úspěšní lidé, kteří dosáhli mnoha vynikajících výsledků ve svém oboru a kteří museli a musejí překonávat spoustu překážek a obtíží, jsou jakýmisi superhrdiny, kteří necítí emoce, necítí nejistotu, necítí obavy, a nebo (jak si je mnozí představují) z této nejistoty a obtíží mají dokonce jakési potěšení: že vstupují do nepříjemný situací masochisticky rádi a nebo pro druhé nepředstavitelně snadno. To ale není definice úspěšného člověka, to je definice hlupáka nebo psychopata. Psychopat je člověk, který nepociťuje typické lidské city a emoce v patřičných situacích a není jimi ovlivňován. Hlupák necítí nejistotu, protože není schopen obsáhnout svou myslí, že existují i jiné možnosti a jiné alternativy, než na které v současnosti myslí.

Úspěšní lidé v různých profesních oblastech, kteří musejí provádět spoustu nepříjemných a nejistých rozhodnutí, všechny tyto pocity rozhodně cítí. Jak ukazují psychologické studie i jejich výpovědi, naučili se však několik zásad:

(a) Je lepší se nějak rozhodnout než se nerozhodnout vůbec

Pokud jsme udělali vše, co bylo rozumné, a přesto stále nevíme, jak se rozhodnout, a zároveň není šance, že se tato situace změní např. nějakým vnějším faktorem (přijede odborník, který vše vyřeší, čekáme na informaci, která vše rozhodne apod.), pak je lepší se nějak rozhodnout a posléze se potýkat spíše s následky špatné volby než s následky toho, že jsme se nerozhodli vůbec. Je docela možné, že teprve po našem rozhodnutí a několika krocích se ukáží nové souvislosti, které následně ovlivní naše další rozhodování.

Nedávno jsem byl na divadle během zkoušení svědkem scény, kdy herci příliš dlouho spekulovali, jak danou věc sehrát – netrpělivý režisér jim říká: tak dost uvažování, teď už hlavně něco zkuste, ať se posuneme dále. A to je přístup, který posouvá. S jinými volbami je to často obdobné – máme-li dvě možnosti A a B, pak můžeme volit možnost A, možnost B a možnost C, která znamená nezvolit ani A, ani B. Možnost C je velmi často nejhorší.

Pokud si vezmeme náš výše uvedený příklad s nerozhodným studentem mezi medicínou a biologií – i pokud si zvolí “špatně”, bude jistě lepší, když vystuduje jakýkoli z obou oborů, než když nevystuduje žádný a zůstane tak pouze se středoškolským vzděláním. V druhém našem příkladě (korporátní práce versus hůře placená práce + živnost) bude asi vhodnější, když se náš klient rozhodne pro jedno, nebo pro druhé – ale nezvolit žádnou možnost, zůstat doma a čekat na osvícení v podobě ideálního řešení, žít z podpory a ztrácet pocit vlastní hodnoty, by bylo asi řešením nejhorším.

(b) Nepříjemné není tak nepříjemné, když víme, proč to děláme

Nikoho, ani úspěšné, ani neúspěšné lidi, netěší dělat věci obtížné, riskovat a vstupovat do nejistoty. Úspěšní lidé se však naučili překonat tuto nechuť a opakovaně vstupovat do nepříjemných situací a prožitků, protože se soustředí na cíle a na výsledek, kvůli kterému do nepříjemné situace vstupují. Toto vědomí (a zvyk) je u nich silnější než současný prožitek, který je nepříjemný a který by jistě šlo velmi snadno nahradit něčím příjemnějším – třeba neřešením této situace, brouzdáním po internetu, četbou zajímavé knihy a podobně.

Dlouhodobé cíle jsou tedy pro tuto skupinu lidí důležitější než krátkodobé nepříjemné „prostředky“. To tvoří také jednu z nejdůležitějších součástí dobře vyvinuté emoční inteligence, která je předpokladem pracovního úspěchu a efektivity. Psychologové tuto součást popisují jako naši schopnost odkládat bezprostřední uspokojení méně hodnotných potřeb na úkor uspokojení dlouhodobějších, hodnotnějších (a obyčejně tedy také vzdálenějších a složitějších) potřeb. Jsme tedy schopni ukončit aktuální příjemný prožitek či ochotni vstoupit do prožitku nepříjemného s vědomím toho, že tak činíme pro budoucí uspokojení hodnotných potřeb, dlouhodobějších cílů a výsledků.

Psychologové tuto součást emoční inteligence popisují jako naši schopnost odkládat bezprostřední uspokojení méně hodnotných potřeb na úkor uspokojení dlouhodobějších, hodnotnějších (a obyčejně tedy také vzdálenějších a složitějších) potřeb.

Mantra nepříjemných záležitostí: čím rychleji začneme, tím rychleji skončíme

S chutí do toho a rychle od toho, jak říkával Rychlonožka. Čím více váháme a dáváme prostoru pro to, aby se nám nechtělo či abychom cítili nejistotu, tím více živíme i pravděpodobnost, že dané rozhodnutí či danou nepříjemnou věc neučiníme vůbec. Čím více dáme nerozhodnosti prostoru, tím více moci nad námi získá a tím více nás pak bude ovlivňovat. Jednou ze základních pouček efektivity v tomto typu situací je jednat rychle, nedávat nejistotě a nechtění příliš šancí a věc prostě vykonat. Udělat nepříjemné. Nebo prostě se rozhodnout. Protože víme, že lepší (ohledně naší jistoty nad správností rozhodnutí nebo ohledně naší chuti pustit se do práce) to už prostě nebude.

(c) Co je a co není neměnné

Výše popisovaní úspěšní, seberealizující a efektivně pracující lidé si také uvědomují, že skoro žádná rozhodnutí nejsou úplně neměnná. Že každé – i nevhodné či úplně nesprávné rozhodnutí lze upravit, přizpůsobit. I kdyby náš student biologie zjistil až ve druhém ročníku svého studia, že je to jedině medicína, která jej bude naplňovat, může zkusit přejít na tuto školu a možná mu dokonce uznají některé zkoušky. Ale co je důležité, neztratil rok přemýšlením. Co se naučil během těchto dvou let, využije. A možná dokonce propojí s tím, co se naučí na medicíně, což mu pomůže v lepším kariérním startu.

Je to tedy často naše iracionální představa o neměnnosti rozhodnutí, které jednou učiníme, která nám brání tato rozhodnutí učinit. Zapomínáme, že život poběží dál a bude přinášet nové volby, z nichž mnohé umožní korigovat slabší volby předchozí.

Je to tedy často naše iracionální představa o neměnnosti rozhodnutí, které jednou učiníme, která nám brání tato rozhodnutí učinit. Zapomínáme, že život poběží dál a bude přinášet nové volby, z nichž mnohé umožní korigovat slabší volby předchozí. Zapomínáme, že máme schopnost dále ovlivnit a dále reagovat na to, co nám všechny volby přinesou.

Jediná jistota, kterou máme

I když nevíme, co nám naše volby a rozhodnutí přinesou, i když nevíme, zda se ukážou jako správné, i když nevíme, zda jich nebudeme litovat, zůstává nám vždy jedna zásadní jistota, o kterou se můžeme opřít v těžkých chvílích rozhodování. Touto jistotou je vědomí, že nám vždy zůstane naše jedinečná a léty vytříbená schopnost reagovat na jakoukoli situaci, která nastane, vyrovnat se s jakýmikoli problémy, které s sebou může přinést, a potýkat se s tím, co přichází. Ani zápasník judo neví, jaký další krok jeho soupeř udělá. Ví však, že je schopen na jakýkoli krok soupeře reagovat. Vždy nám tedy zůstane jistota ležící v našich schopnostech řešit obtíže a blížit se k našim cílům. Možnost znovu se rozhodnout, a třeba jinak. Naše rozhodnutí neznamená, že se zbavujeme své moci, zodpovědnosti a schopnosti dále a nově reagovat, odpovídat, korigovat. Nepropůjčujeme se čemusi vnějšímu (nezavazujeme se „rozhodnutí“), ale pokračujeme v neustálém koloběhu rozhodnutí, v jejich potvrzování a změnách, koloběhu, který nazýváme život.

Pokračování –>